"Kdo jsi?" je otázka, která bydlí v hloubi všech těch dotazování po zálibách; na to, co člověk studuje, studoval, jaké je jeho zaměstnání, nebo dokonce povolání. Stále dokola v sobě nalézám obyvatele, kterým říkám: básník, filosof, duše-a-těla-zpytec, tazatel, prubířský kámen sociálních norem a učitel. Na ona dotazování bych mohl odpovědět například takto: toulám se krajinou, pořádám čtení svých básní, hraju v klarinetovém kvartetu, vystudoval jsem na FF UK bohemistiku (Bc.) a učitelství českého jazyka a literatury pro střední školy (nMgr.) a klarinet na Pražské konzervatoři. Učím hru na klarinet, zobcovou flétnu a saxofon na ZUŠ v Příbrami a v Rožmitále pod Třemšínem. Možná se ptáte, kde se schovává obyvatel: muzikant? Mé hudebničení provázely od začátku různé peripetie, včetně učitelského zázemí. A konzervatoř (na níž jsem nastoupil poměrně pozdě a ne zrovna očekávatelně) jsem musel na dva a půl roku přerušit – ze zdravotních důvodů. Bez hudby jsem však žít neuměl nikdy. A tak začalo pídění po kořenech zádrhelů.

Matěj Hájek
(1990, Jablonec n. Nisou) 

Cesta zpět byla klikatá a plná vnitřního ohledávání. Jednak mi připomenula má původní studia – medicínu, odkud jsem odešel pro její nedostatečný zájem o člověka, a jednak sjednotila a sjednocuje všechny obory a oblasti mého zájmu. Najednou si povídá neverbální komunikace s anatomií a s fyziologií; literární teorie s psychologií; pedagogika s terapií; beletrie se sebepojetím, vztahy a komunikací člověka se společenstvím i městem a krajinou; hudba a poesie s religionistikou; tanec, divadlo a taiči se sociálními rolemi... Dalo by se při dostatku trpělivosti a zvědavosti ještě nějakou dobu pokračovat. Tyto dvě vlastnosti, kterých v naší společnosti aby člověk pohledal, stojí dle mých zkušeností za harmonickými vztahy, za úspěchy, ale i za zdravím. Jako se učím býti zdravým za účasti své životasprávy, a ne medicíny; učím se i těmto vlastnostem a snažím se je učit i všechny okolo.

Je jednoduché odbýt druhé (ale i sebe) s tím, že jsou neschopní, že nemají talent; obořit se na ně, že nevědí, že neumějí, apod. S dostatkem trpělivosti a zvídavosti můžeme naopak zjišťovat – proč nám něco nejde a že je v pořádku, že něco nevíme a neumíme. My se to totiž vždy naučit můžeme! A můžeme dokonce zjistit i to, že ve skutečnosti chceme něco jiného, než oč dlouhé roky usilujeme. Anebo že způsob, o němž máme za to, že se jím ke svému snu blížíme, je lichý a že je třeba hledat a zkoušet cesty nové. A to i takové, nad kterými naše bezprostřední okolí kroutí hlavou a vraští obočí.

Stres, nedostatek času a strach z projevení nedostatečnosti našich dovedností a znalostí jsou kamenem úrazu našeho života. Prevencí i terapií je vyprovázení těchto nepříjemných tří bratří a pozývání přátel – trpělivého přijímání našeho stávajícího stavu, třebaže nám nevoní, a neutuchajícího, zvědavého hledání. Hledání takové polohy života, která nás někam tlačí, pudí ale v objetí. A objímá tak, že nestojíme, ale že nás vede na místa, která pro nás budou příznivější než ta nynější.

Ano, muzikant ve mně si se mnou stále hrává na schovávanou. To proto, že je zraněný a stydlivý. Ať jako učitel hudby nebo hudebník – vypozoroval jsem z okolí, že muzikantství je v člověku nota velmi křehká a velmi snadno přijde k úhoně, když se s ním nezachází s patřičným citem. A tak mě těší, že se mi živobytím stala možnost s péčí přispívat dětem, které v sobě to muzikantství cítí a přály by si, aby se v nich rozrůstalo a neslo plody.