STARÉ RAŠELINIŠTĚ

 

A rozum jsem zanechal cestě.

V rašelinném pralese ožiju jinak, anebo nevyjdu.

 

Pozůstatky člověka spolykalo houští,

jehličí, šišky i ostré klacky se vytratily.

Zavládl samorostlý zvuk nahé zeleně,

smrky se vzrůstem sklonily,

aby směly přijmout svátost mechu,

já se s pokorou zul a vstoupil jsem - bosý.

 

Dbalý a odevzdaný

kročeji, v naději, táži se

hebkých hlubin mešiště.

Tiše mě nadnáší a vede

úplností, bezčasím

až ke svému hnědému srdci

veliké, bahnité tůni. Její tklivá barva

zná, miluje a nepovšimnutě doprovází vše: i v údolí.

Opodál svou krásou léčivě působí byliny

s kvítky i lístky nejněžnějších tvarů a barev.

Vzduch je tu tak čerstvý, až kuckám,

odpouštěje vše nadbytečné a zbytečné.

 

Mechu bylo vysoko nad kotníky

a zručné borůvčí, jež následuje,

mi až k pasu kreslí znaky posvěcení.

Vyprovází mě pozdní slunce, žehnající pečeť;

veškeré nesčetné krůpěje mechové říše

otevřely oči a upřímně mě přijaly do svých čistých pohledů.

Nánosy svalstva,

hypertrendy týpku,

co s nimi v době dotykového ovládání věcí?

a neovladatelných emancipovaných děv

se zduřelými ňadry a zadky

a neplodnou, kariérou vybrakovanou dělohou v lůně?

 

Co se vší tou ukázkovou silou a krásou

v době tisíc a jedné globalizované tretky

v době nejskvělejších, meganejfajnovějších frází,

jejichž tupá záře přihlouple huláká a zhulákává

i skryté, stoicky esenciální kosti.

DOBROU NOC

 

Vymývám si ústa západem slunce,

chutná jako meruňkový úsměv.

Ticho stoupá kostmi,

úleva hladí svaly

šeremširý prostor se naplňuje

dokonaným děním dne,

všechno vyřčené je vzato za hory.

 

Polykám zralé světlo

laskavý doušek smíru a důvěry

Šedivý vlas slétl do medu

a hořká slza dopadla do květované sukně

stařičké včelařce s tváří vyhřátou z mezí

a s pohledem upřeným jako vyschlý mech pod borovicemi.

 

Starý med, jiných časů, poslední.

Stařenka pohřbívá vrchovaté hrsti zdravých včel

otrávených jedy nasáklým polem,

jehož plodiny nekrmí živé, ale stroje továren a silnic.

 

Stříbrný med

studí na patře jako měsíc.

Jeho sladkost se vytrácí jako svit v lese

jako les v asfaltových řezech krajiny.

Trůnový dub s pětikmennou korunou

panuje kraji z vyvřelinového ostrohu.

Bedlivě pozoruje, a tak vládne vlídně.

Bouřemi, povodněmi a požáry neplýtvá,

ale v jeho útrobách bdí strašliví sršňové,

ohnivé blesky s ohavným jedem.

 

Tak se zdají člověku…

ale za úsvitu, když se všichni slétnou

na trůn pokrytý ušechtilým mechem

teprve vyvstane ukrytá podoba:

druidí tváře s ryze měděnými vousy

duchapřítomnch rysů skromné sveřeposti

s krokem malebným, s okem podnětným.

 

Stále si brouká a sní —

— s ním i kraj, srůstající s tichem

a nezpozorovatelnem.

ANNĚ S. A ROBUSTNOSTI JEJÍ PRAVDIVOSTI

 

Probrouzdávám kraj syrovými kroky,

meziprstí mi navštěvuje hlína.

 

Nevidomá krev země barví zeleň bylin

dechdarující poesií — pro včely.

Prach či kostry v truhlách stráží hrobové ticho,

do nějž nepatrný lidský život

škrábe svoji zvědavost.

 

Skalní odvaha setrvat nad věcí

bedlivě shlíží dolů do údolí

a nádech probuzení může vejít — odkudkoli.

 

Nahé prostranství světa — bezzáměrně prohlubuje.

Kde to jsem?

Nepřivázaný k návaznosti na minulost

dávnou, i tu, jíž sotva doschly slzy,

vyplouvám na neznámé moře dechu.

 

Nerozumím výstrahám a varováním,

že jsem pozbyl soudnosti opilý iluzí novinek.

Vždyť ocitám se. V novotách. Neklamně skutečných

a soudní tribunál jsem rozpustil,

pozbyv háv oděvu a stanul jsem nahý,

aniž budil bych pohoršení.

 

Dobrou noc, dřívější, minulý živote,

já vstávám. A obnažený jdu obejmout svou ženu.

Až v dotyku s její kůží

je mi zpřítomněno,

kdo to jsem a kde začínám.

 

Konec starých časů. Konec času.

Nastává svlečené bytí

v prostoru prodchnutých, sdechlých duší.

Nebe nad přehradou

sesbíranou vodou

je jako našlehaná, zahuštěná duše.

 

Klenot slunce sklánějící se v koutě výjevu

přináší ušmudlaným šmouhám ušlechtilost,

osvěcujíc haněné přízraky páry do překrásných tvarů,

jejichž vláha až se rozprostře krajinou,

probudí

anatomické morfematické struktury botaniconu

k životu

a vědomí k nádheře křehkosti.

 

Překročme Rubikon diktatury estetiky cynismu a křeče

a znovuobjevme blahodárnou náruč kýče.

Noční modř ošetřuje oceány očí

pátrajíc po tónu obklopeném tichem.

 

Směsice třaskavých vidění,

jež rozdrolila plynulost pozornosti v roztržitost roztěkanosti

je jemně mělněna, rozpouštěna

a kolébána poklidnými vlnami.

 

Šetrná noc navštěvuje nevidomou, vědomou bytost,

která rokuje v podmořském údolí duše se životem.

Táže se ho náznaky hudby

a je omývána velkorysostí symfonické básně.

 

Činí prorocky výstižné kročeje,

neomylně, i s víčky spuštěnými,

jest svící v životním šeru.

OBŘAD

 

Ořechové skořepiny okřály,

jíme nahořklé taje jader

s očima nasáklýma jemností pouštního času.

Dlouho očekávané odpovědi duní jako osud.

 

Oázy ořechového světla

pouštíme do nahého nektaru naší duše.

Tyto chvíle čiší. Tiše čiší nás samotné

do objetí s jinými samotnými.

Ospalým dopolednem zní píseň

prostinká, monotónní, hravá, věčná

jako slunko. V uklízeném obýváku.

 

Na zlatém řetízku rytmů

vynáší tě nad čas

podobně jako opovážlivě půvabná svítání a západy.

 

Není přítomnost, není budoucnost.

Nostalgická minulost ti září v mysli,

život si prozpěvuje: jaký byl a jaký tys v něm byl.

Doprovod brnká melancholie,

ale ne smutečně, opuštěně, s bolestí.

Melodie zlehka oplachuje všechny ty poznané tváře

všechny ty úsměvy, trpkosti, pláče a loučení…

 

Otisk písně (ponechané minulosti) doznívá…

rozplývá se v čistém tichu

jako pára z hrnku horkého čaje,

který je vylouhovaný ze všech okamžiků tvého života.

Cítíš jeho vůně, chutě, dobrotu a vřelost.

Vychládá a doušek po doušku pomíjí

SILNĚ ODDANÍ

 

Prosíme moc

o pomoc.

Činíme mocné prosby

za své potřeby.

 

Za rameny stín sýčka.

Před lýtky smyčky ostružin.

Hlava jak hřebík v trupu.

 

Nahé, chudé ruce: plné volnosti

slévají se k sobě v chrám díků

za potřebné — učiněným.

Prostřela sis na mě tlapkou chuť

a v houštinách dozrály rudé plody.

Planou. Popletený pátrám po otiscích tepla,

hřeje mě tušené obklopování…

 

Tvé kroužení mě zahrnuje soustředěnou spirálou,

hypnotickým hledáním esence hudby.

Co se to skrývá ve spletitém labyrintu rostlin,

jejž znamená vroucí znění zralých portament?

 

Odpověď přinášejí tygří oči; ne upřené — přimknuté.

Přiléhavě mě hladí. V okamžiku vyčkávání

prosyceném lesní pravůní.

 

Skoč! Přiskoč.

Načneme původ společného času,

načneme slévání se do povodí,

počátek kolébavého moře. Moře vlnohlazení.

SPOUŠŤ

 

Je vedro, až vzduch drhne v hrdle.

Vyschlý mech, vydrolené pařezy, kapradí vyhublé.

Vznítitelné tlusté vrstvy jehličí, zpřelámané kůry a klacíků

v zákrutech brutálně domrdaného káceniště — trčí a překážejí.

 

A přesto toto místo je střeženo

původními půvaby, čarami ještě čistými,

je prosyceno mocí citelnou jak noční můra

bestiálně děsivá i roztomile hebká.

Zubaté průrvy a rokle drsných skal

seskupené v nevyzpytatelné, zrádné hradiště

křižuje vlčí zloba

a zkrápí hořká prachuť brusinek.

 

Haůůů! Haůůů! mí srstnatí bratři,

znovu umučili kus světa.

Věje chvění ranního slunce.

Rány noci, pavoukovitě rozlezlé,

za sebou zanechaly jen lehké stříbro mandaly,

sítě, která nelapá, jen pozdrží a projasní

vánek, provoněný novým dnem.

 

Štěstí je odpovědí okamžiku.

Spokojenost je odpověď životu.

VIDĚNÍ

 

Zasmušile stinná rozsedlina

stižená účasím sucha

odrolená pýchou důlního projektantství

zeje ozvěnným zvoláním: zle je! zle je. zle je…

 

Stahují se mrzutá mračna,

pošmourné škleby ošklivé šílením.

Čas zmrzlý úzkostí

se tříští nářkem povodňové průtrže!

Nesrozumitelnost řítící se říční řeči nepřekáží,

neboť znovu voda — uvolila se zavítat

a přivítat v rozsedlině: roklinu.

 

Klikaté potoky kojí okoralá zákoutí,

která obrůstají zázračným zaříkáváním zeleně.

Přichází vteřina prozření. Přichází vteřina prozření.

 

Vyčasilo se! Paprsek hladí klín rokle,

jejíž boky bují barvami obnažených drahokamů.

Klid voní životem.

ŘEČ KNĚZE

 

Vidím vyprahlost ve tvé duši, synu,

pojď, náruč církve je ti srdečně otevřena.

Oběť Beránkova, spasitelský čin našeho Pána,

byla poskytnuta i tobě a tvým bolestiplným veršům.

Přijmi jej a ucítíš útěchu víry

v Boha jediného, v Boha slitovného a pravdivého.

 

Vašnosti, můj milý,

tu v pravici držíte Krista,

tu v levici Pannu Marii,

zde na hlavě vám trůní Hospodin s papežem,

ale duch světa i tmy,

ten, dovolte, žije tady.

 

Předřečník s dlaní ve středu trupu sebou trhl

a básník bolestných, silných i mírných veršů

odešel z divadla do života.

SVÍTÁNÍ

 

Nebe v modré mdlobě nerušené nirvány

ještě před rozedněním

pozvolna zažíhá se vroucným, mlhavým vědomím.

Krajina odpočívá v poklidné tmě.

 

Vědomí sebe sama sílí

v roztaveném cípu, který nabývá

dokonalé okrouhlosti.

Rudá záře nasycená takřka krutou pozorností!

zjemňuje se.

Zlatý klenot snoubí se s krajem.

 

Ptáci počínají přizvukovat,

stromy prožívat svou zeleň.

Povětří se třpytí!

až klenot nakonec

slábne, žloutne, bledne…

 

podobný listům podzimním

stávaje se nezavnímanou všednodenností,

prostým svitem slunečním,

samsárou všem kmitajícím.

VZHŮRU

 

Vyprahlému, utrmácenému v kamenité pustině

znaveného, srázného suchého pralesa

zjevil se mi zázrak,

ucho pohladil

hravý hlas říční.

 

Avšak voda čirá jako důvěra

skrývala se v nitru země

strážená rozeklanými rameny kamenných obrů.

Kluzkými průrvami dosmýkal jsem se do zimniční tmy,

jíž třpytným zvukem rozeznívalo vodní třepení.

 

Tělo rozteklé ve tmě je tančeno. Naruby. Věčností.

 

Ani nevím, zda jsem se napil,

ale svěží a hbitý jsem se ocitl na vrcholku.

Objímáme se s modrým z nebe.