STARÉ RAŠELINIŠTĚ
A rozum jsem zanechal cestě.
V rašelinném pralese ožiju jinak, anebo nevyjdu.
Pozůstatky člověka spolykalo houští,
jehličí, šišky i ostré klacky se vytratily.
Zavládl samorostlý zvuk nahé zeleně,
smrky se vzrůstem sklonily,
aby směly přijmout svátost mechu,
já se s pokorou zul a vstoupil jsem - bosý.
Dbalý a odevzdaný
kročeji, v naději, táži se
hebkých hlubin mešiště.
Tiše mě nadnáší a vede
úplností, bezčasím
až ke svému hnědému srdci
veliké, bahnité tůni. Její tklivá barva
zná, miluje a nepovšimnutě doprovází vše: i v údolí.
Opodál svou krásou léčivě působí byliny
s kvítky i lístky nejněžnějších tvarů a barev.
Vzduch je tu tak čerstvý, až kuckám,
odpouštěje vše nadbytečné a zbytečné.
Mechu bylo vysoko nad kotníky
a zručné borůvčí, jež následuje,
mi až k pasu kreslí znaky posvěcení.
Vyprovází mě pozdní slunce, žehnající pečeť;
veškeré nesčetné krůpěje mechové říše
otevřely oči a upřímně mě přijaly do svých čistých pohledů.
Nánosy svalstva,
hypertrendy týpku,
co s nimi v době dotykového ovládání věcí?
a neovladatelných emancipovaných děv
se zduřelými ňadry a zadky
a neplodnou, kariérou vybrakovanou dělohou v lůně?
Co se vší tou ukázkovou silou a krásou
v době tisíc a jedné globalizované tretky
v době nejskvělejších, meganejfajnovějších frází,
jejichž tupá záře přihlouple huláká a zhulákává
i skryté, stoicky esenciální kosti.
DOBROU NOC
Vymývám si ústa západem slunce,
chutná jako meruňkový úsměv.
Ticho stoupá kostmi,
úleva hladí svaly
šeremširý prostor se naplňuje
dokonaným děním dne,
všechno vyřčené je vzato za hory.
Polykám zralé světlo
laskavý doušek smíru a důvěry
Šedivý vlas slétl do medu
a hořká slza dopadla do květované sukně
stařičké včelařce s tváří vyhřátou z mezí
a s pohledem upřeným jako vyschlý mech pod borovicemi.
Starý med, jiných časů, poslední.
Stařenka pohřbívá vrchovaté hrsti zdravých včel
otrávených jedy nasáklým polem,
jehož plodiny nekrmí živé, ale stroje továren a silnic.
Stříbrný med
studí na patře jako měsíc.
Jeho sladkost se vytrácí jako svit v lese
jako les v asfaltových řezech krajiny.
Trůnový dub s pětikmennou korunou
panuje kraji z vyvřelinového ostrohu.
Bedlivě pozoruje, a tak vládne vlídně.
Bouřemi, povodněmi a požáry neplýtvá,
ale v jeho útrobách bdí strašliví sršňové,
ohnivé blesky s ohavným jedem.
Tak se zdají člověku…
ale za úsvitu, když se všichni slétnou
na trůn pokrytý ušechtilým mechem
teprve vyvstane ukrytá podoba:
druidí tváře s ryze měděnými vousy
duchapřítomnch rysů skromné sveřeposti
s krokem malebným, s okem podnětným.
Stále si brouká a sní —
— s ním i kraj, srůstající s tichem
a nezpozorovatelnem.
ANNĚ S. A ROBUSTNOSTI JEJÍ PRAVDIVOSTI
Probrouzdávám kraj syrovými kroky,
meziprstí mi navštěvuje hlína.
Nevidomá krev země barví zeleň bylin
dechdarující poesií — pro včely.
Prach či kostry v truhlách stráží hrobové ticho,
do nějž nepatrný lidský život
škrábe svoji zvědavost.
Skalní odvaha setrvat nad věcí
bedlivě shlíží dolů do údolí
a nádech probuzení může vejít — odkudkoli.
Nahé prostranství světa — bezzáměrně prohlubuje.
Kde to jsem?
Nepřivázaný k návaznosti na minulost
dávnou, i tu, jíž sotva doschly slzy,
vyplouvám na neznámé moře dechu.
Nerozumím výstrahám a varováním,
že jsem pozbyl soudnosti opilý iluzí novinek.
Vždyť ocitám se. V novotách. Neklamně skutečných
a soudní tribunál jsem rozpustil,
pozbyv háv oděvu a stanul jsem nahý,
aniž budil bych pohoršení.
Dobrou noc, dřívější, minulý živote,
já vstávám. A obnažený jdu obejmout svou ženu.
Až v dotyku s její kůží
je mi zpřítomněno,
kdo to jsem a kde začínám.
Konec starých časů. Konec času.
Nastává svlečené bytí
v prostoru prodchnutých, sdechlých duší.
Nebe nad přehradou
sesbíranou vodou
je jako našlehaná, zahuštěná duše.
Klenot slunce sklánějící se v koutě výjevu
přináší ušmudlaným šmouhám ušlechtilost,
osvěcujíc haněné přízraky páry do překrásných tvarů,
jejichž vláha až se rozprostře krajinou,
probudí
anatomické morfematické struktury botaniconu
k životu
a vědomí k nádheře křehkosti.
Překročme Rubikon diktatury estetiky cynismu a křeče
a znovuobjevme blahodárnou náruč kýče.
Noční modř ošetřuje oceány očí
pátrajíc po tónu obklopeném tichem.
Směsice třaskavých vidění,
jež rozdrolila plynulost pozornosti v roztržitost roztěkanosti
je jemně mělněna, rozpouštěna
a kolébána poklidnými vlnami.
Šetrná noc navštěvuje nevidomou, vědomou bytost,
která rokuje v podmořském údolí duše se životem.
Táže se ho náznaky hudby
a je omývána velkorysostí symfonické básně.
Činí prorocky výstižné kročeje,
neomylně, i s víčky spuštěnými,
jest svící v životním šeru.
OBŘAD
Ořechové skořepiny okřály,
jíme nahořklé taje jader
s očima nasáklýma jemností pouštního času.
Dlouho očekávané odpovědi duní jako osud.
Oázy ořechového světla
pouštíme do nahého nektaru naší duše.
Tyto chvíle čiší. Tiše čiší nás samotné
do objetí s jinými samotnými.
Ospalým dopolednem zní píseň
prostinká, monotónní, hravá, věčná
jako slunko. V uklízeném obýváku.
Na zlatém řetízku rytmů
vynáší tě nad čas
podobně jako opovážlivě půvabná svítání a západy.
Není přítomnost, není budoucnost.
Nostalgická minulost ti září v mysli,
život si prozpěvuje: jaký byl a jaký tys v něm byl.
Doprovod brnká melancholie,
ale ne smutečně, opuštěně, s bolestí.
Melodie zlehka oplachuje všechny ty poznané tváře
všechny ty úsměvy, trpkosti, pláče a loučení…
Otisk písně (ponechané minulosti) doznívá…
rozplývá se v čistém tichu
jako pára z hrnku horkého čaje,
který je vylouhovaný ze všech okamžiků tvého života.
Cítíš jeho vůně, chutě, dobrotu a vřelost.
Vychládá a doušek po doušku pomíjí
SILNĚ ODDANÍ
Prosíme moc
o pomoc.
Činíme mocné prosby
za své potřeby.
Za rameny stín sýčka.
Před lýtky smyčky ostružin.
Hlava jak hřebík v trupu.
Nahé, chudé ruce: plné volnosti
slévají se k sobě v chrám díků
za potřebné — učiněným.
Prostřela sis na mě tlapkou chuť
a v houštinách dozrály rudé plody.
Planou. Popletený pátrám po otiscích tepla,
hřeje mě tušené obklopování…
Tvé kroužení mě zahrnuje soustředěnou spirálou,
hypnotickým hledáním esence hudby.
Co se to skrývá ve spletitém labyrintu rostlin,
jejž znamená vroucí znění zralých portament?
Odpověď přinášejí tygří oči; ne upřené — přimknuté.
Přiléhavě mě hladí. V okamžiku vyčkávání
prosyceném lesní pravůní.
Skoč! Přiskoč.
Načneme původ společného času,
načneme slévání se do povodí,
počátek kolébavého moře. Moře vlnohlazení.
SPOUŠŤ
Je vedro, až vzduch drhne v hrdle.
Vyschlý mech, vydrolené pařezy, kapradí vyhublé.
Vznítitelné tlusté vrstvy jehličí, zpřelámané kůry a klacíků
v zákrutech brutálně domrdaného káceniště — trčí a překážejí.
A přesto toto místo je střeženo
původními půvaby, čarami ještě čistými,
je prosyceno mocí citelnou jak noční můra
bestiálně děsivá i roztomile hebká.
Zubaté průrvy a rokle drsných skal
seskupené v nevyzpytatelné, zrádné hradiště
křižuje vlčí zloba
a zkrápí hořká prachuť brusinek.
Haůůů! Haůůů! mí srstnatí bratři,
znovu umučili kus světa.
Věje chvění ranního slunce.
Rány noci, pavoukovitě rozlezlé,
za sebou zanechaly jen lehké stříbro mandaly,
sítě, která nelapá, jen pozdrží a projasní
vánek, provoněný novým dnem.
Štěstí je odpovědí okamžiku.
Spokojenost je odpověď životu.
VIDĚNÍ
Zasmušile stinná rozsedlina
stižená účasím sucha
odrolená pýchou důlního projektantství
zeje ozvěnným zvoláním: zle je! zle je. zle je…
Stahují se mrzutá mračna,
pošmourné škleby ošklivé šílením.
Čas zmrzlý úzkostí
se tříští nářkem povodňové průtrže!
Nesrozumitelnost řítící se říční řeči nepřekáží,
neboť znovu voda — uvolila se zavítat
a přivítat v rozsedlině: roklinu.
Klikaté potoky kojí okoralá zákoutí,
která obrůstají zázračným zaříkáváním zeleně.
Přichází vteřina prozření. Přichází vteřina prozření.
Vyčasilo se! Paprsek hladí klín rokle,
jejíž boky bují barvami obnažených drahokamů.
Klid voní životem.
ŘEČ KNĚZE
Vidím vyprahlost ve tvé duši, synu,
pojď, náruč církve je ti srdečně otevřena.
Oběť Beránkova, spasitelský čin našeho Pána,
byla poskytnuta i tobě a tvým bolestiplným veršům.
Přijmi jej a ucítíš útěchu víry
v Boha jediného, v Boha slitovného a pravdivého.
Vašnosti, můj milý,
tu v pravici držíte Krista,
tu v levici Pannu Marii,
zde na hlavě vám trůní Hospodin s papežem,
ale duch světa i tmy,
ten, dovolte, žije tady.
Předřečník s dlaní ve středu trupu sebou trhl
a básník bolestných, silných i mírných veršů
odešel z divadla do života.
SVÍTÁNÍ
Nebe v modré mdlobě nerušené nirvány
ještě před rozedněním
pozvolna zažíhá se vroucným, mlhavým vědomím.
Krajina odpočívá v poklidné tmě.
Vědomí sebe sama sílí
v roztaveném cípu, který nabývá
dokonalé okrouhlosti.
Rudá záře nasycená takřka krutou pozorností!
zjemňuje se.
Zlatý klenot snoubí se s krajem.
Ptáci počínají přizvukovat,
stromy prožívat svou zeleň.
Povětří se třpytí!
až klenot nakonec
slábne, žloutne, bledne…
podobný listům podzimním
stávaje se nezavnímanou všednodenností,
prostým svitem slunečním,
samsárou všem kmitajícím.
VZHŮRU
Vyprahlému, utrmácenému v kamenité pustině
znaveného, srázného suchého pralesa
zjevil se mi zázrak,
ucho pohladil
hravý hlas říční.
Avšak voda čirá jako důvěra
skrývala se v nitru země
strážená rozeklanými rameny kamenných obrů.
Kluzkými průrvami dosmýkal jsem se do zimniční tmy,
jíž třpytným zvukem rozeznívalo vodní třepení.
Tělo rozteklé ve tmě je tančeno. Naruby. Věčností.
Ani nevím, zda jsem se napil,
ale svěží a hbitý jsem se ocitl na vrcholku.
Objímáme se s modrým z nebe.